Jak vznikl Recept na domov?

pribeh znacky

Přímo idylický koncept…

Bylo nebylo, jedna máma začne šít a malovat textilní dekorace a její dcera se k ní s nadšením přidá. Konec pohádky. Že to šlo moc hladce? Pravda, bylo to kapánek složitější…

Nakonec to tak skutečně dopadlo, ale jak to v životě bývá, ta nejjednodušší řešení, co máme přímo pod nosem, není tak snadné najít. Cestu k sobě jsme měly dlouhou, ale cíl byl jasný. Dělat v životě to, co nás baví, co bude bavit i lidi kolem nás a bude jim přinášet laskavý humor do každodenního života. Jak to tedy doopravdy bylo?

Jak máma Dáša s dcerou Vandou tvůrčí shodu našly:

První kontakt

První spolupráce sahá až do dětství, kdy Dáša jako každá správná máma motivovala své děti k pracovitosti a zodpovědnosti tím, že nám s bráchou zadávala jednoduché brigádnické práce. Třeba vystřihnutí jednoho střihu na myš nebo kočku bylo za 5 Kč. Takže stačily 4 a už měl člověk na kinder vajíčko a to už stálo za námahu!

Nejspíš i díky tomuto kreativnímu prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, byly mé plány do budoucnosti jasné. Co chceš dělat, až budeš velká? Přece malířka nebo hrnčířka. Celou základní školu jsem tedy žila s pocitem, že povedu skvělý bohémský život umělce a neměla jsem tedy žádné velké studijní ambice.

Učení mi však šlo celkem dobře a pamatuji si přesně slova naší matikářky, když jsem si vybírala, kam se po základce upíchnout: „Na umělecké školy chodí jen hloupý děcka, co se nechcou učit, to by byla škoda!“ Ač si dnes nemyslím, že to musí být nutně pravda, tehdy mě to přesvědčilo, abych si zkusila dát přihlášku na gympl a ono to klaplo.

První společný projekt

S rozvojem mých výtvarných dovedností, za něž vděčím nejen dobrým genům, ale také 13-ti letům na ZUŠce, byly stříhací brigády pro mě příliš podřadnou činností. Tak jsem začala s vlastní seberealizací v podobě batikování triček. Skvělá zábava a navíc příležitost, jak se v davu puberťáků odlišit vlastní kolekcí oblečení, v kterém nikdy nikoho dalšího nepotkáte. Super! Sbalily jsme tedy trička a mamčiny výrobky a objížděly jarmarky. V tuhle chvíli to vypadá, že by se naše společná kariérní dráha mohla skvěle rozběhnout, však batikování triček pro mě byla spíše zábava než vysněný životní cíl a tak vše bylo úplně jinak. Kromě výtvarného nadání ve mně totiž bujela i láska k matematice, jež se postupně vykřesala v touhu studovat architekturu. No to je nápad!

První odluka

S nástupem studia architektury na vysoké škole odešla většina ostatních zájmů do pozadí, jednoduše nebyl čas. Naše rodinná spolupráce tak na několik let utichla. Probudila se jen na jedno léto, kdy jsem povýšila z dětské pozice stříhačky na dospělejší šičku nožiček, uší a dalších částí těl textilního zvěřince.

Na vysoké byla vize jasná, bude ze mě uznávaná architektka, taková další Eva Jiřičná, žena, co žije svou kariérou a na děti nemá ani pomyšlení.

Po škole přišly první uhnízďovací manévry. Naplánovali jsme si tenkrát auto a svatbu. Na ostatní žádný kvalt.

Když už bylo to auto, tak se jedem mrknout na nějaký to bydlení… Jó, tak vy už se díváte po domkách, jó? Tak to už můžu, říkala jsi nejspíš někde nad náma dušička našeho Kubíka a lup, byla jsem v tom. V tom, myslím u oltáře s břichem jako balón a kariéra architektky přetavena do jediného projektu kompletní rekonstrukce vlastního domu. Zábava začíná!

Finále

Jak rostl počet obyvatelných místností v domě, tak narůstalo i množství dětí a zároveň přímou úměrou klesala touha vracet se na pole architektury. Naopak, chtělo to nějakou zábavnou kreativní činnost, u které by člověk zrelaxoval a zapojil jinak zcela vykojený mozek. Mamka se kreativně vybíjela dosytnosti, však řešila jiný problém. Jedny ruce mají své limity a poptávka po malovaných přáníčkách a obrázcích převyšovala její časové i fyzické možnosti. Tak co s tím? Trochu jsme se společně zamyslely, mamka nakreslila, já graficky doladila, aby se ilustrace daly vytisknout a tížená spolupráce byla na světě… Huráá!

Co pro mě začalo jako oddychovka mezi nočním kojením, se později přetavilo v úžasnou nabíjející činnost, která mi dávala v životě obrovský smysl. Studium architektury mi dalo vzdělání a nástroje k tomu, abych se mohla vrátit do tvůrčího světa laskavého humoru své maminky, a společně jsme jej mohli pozvednout dál a hlavně potěšit mnohem více lidí, než by ona sama mohla zvládnout. Jsme však teprve na začátku a ta pravá jízda nás teprve čeká!